← Natalie's Troubles

Život v supermarketu – #DENPRVÝ

17. 6. 2017

Sobota. Za 2 minuty odbije šestá hodina. Stojím před zadním vchodem do prodejny. Tentokrát ne jako zákazník, ale jako brigádník. Teda, jsem feministka… Takže „jako zákaznice, jako brigádnice“.

Nádech, výdech, nádech, výdech. „To dáš, Naty,“ zašeptám si pro sebe. Jo, vážně si někdy povídám sama se sebou… No a co? Ruku na srdce, Ty to děláš taky!

Stiskla jsem zvonek. Nervózně postávám u dveří s nápisem „vstup pro zaměstnance“ a snažím se nekoukat do kukátka, abych nezkazila dojem už na samotném počátku. Nevinně stojím, hledím do země a doufám, že už se konečně někdo rozhodne otevřít ty pitomý, čtěte třeba „šedivý“, pokud jste proti „vulgarismům“ či nadávkám, dveře! Tak jo. Někdo mě tu schválně nechává trpět! Zvoním podruhé. Pořád nic? Nic. „Do třetice všeho dobrého,“ řeknu si jen „v hlavě“. Protentokrát. Hlavně nečti „protektorát“! O tom jindy. Zvoním potřetí. Slyším kroky. Slyším kliku. Vidím dívku. Ne, kecám, otevřela postarší paní… Ale za ten rým to stálo!

Vcházím do skladu, kde se nevyznám už od prvního pohledu. Nervozita stoupá. Dnešní vedoucí prodejny se tváří, jako bych spadla z čistýho nebe. Měla dost otrávený, unavený, zmatený – no, prostě blbý výraz, a jistě se velmi těšila na zaučování nějaké Natálie. Naštěstí se mě ujal někdo jiný! Manažerka prodejny. Blondýnka, takový sluníčko. Do hodiny jsem stihla, dostat „uniformu“, obdržet vlastní cedulku se jménem a být vyfocena se skupinou kolegů, ač jsem úplná novota. Nejvíc jsem hrdá na tu cedulku. Napsali mé jméno správně! A taky se s ní cítím důležitě… „Vybalování zboží“ – takhle vznešeně zní má práce! Jdeš z toho do kolen, co?

Zatím se vše zdá být fajn. Doplňuji zboží do regálů, plazím se po regálech, abych dosáhla na vyšší police, a plazím se po zemi, abych naopak dosáhla na zadní části dolních polic… Po dvou hodinách zjišťuji, že ani malí lidé nejsou opomenuti… Zpoza rohu na mě vykukuje roztomilá stolička na kolečkách. Vzápětí zjišťuji, že tady ani stolička nepomůže… Ale co je malé, to je milé, ne? Čas plyne, regály se začínají zaplňovat a Natálii naprosto opouští jakékoliv myšlenky.

„Prosím Vás, paní, podala byste mi, prosím, Toffifee? Ono je nahoře.“ Probudím se, seskočím ze stoličky a bez jakékoliv pomoci dosáhnu na nejvyšší poličku! „Děkuju,“ prohlásí malý klučina a odchází. Po deseti vteřinách se vrací. „Mohl bych ještě jedno?“ Podávám druhé Toffifee. Nic nespadlo, žádní mrtví a ani jeden škrábanec! Úspěch, dámy a pánové! Nadlidský výkon! Po této situaci se strhla lavina dotazů…

„Slečno, kde najdu bělidlo na zuby?“ Na prodejně jsem potřetí a jsem ráda, že vím, kde je cukr, jak to mám sakra vědět?! „Řekla bych, že bude u zubních kartáčků a past,“ odvětím s nejmilejším tónem hlasu, který je k dispozici, a zavedu paní k oné části prodejny. „Slečno, vy jste tak hodná!“ Jé, díky. Na to, že jsem nevěděla, kam jdu, tak dobrý… „Není vůbec zač!“ usměju se a vrátím se k rovnání sladkostí. Sladkosti doplněny a poskládány! Potlesk, prosím. Tleskni aspoň jednou, aby ta věta měla smysl… A když netleskneš – je to jedno. Nedozvím se to. Nebo dozvím? Jdeme dál. Teď už můžeš přestat tleskat…

„Dobrý den, prosím, kde tu najdu diabetické piškoty?“ Jo, a to jsem si myslela, že už mě po bělidle na zuby neodrovná nic… A tak jsem vyrazila. Vůbec jsem nevěděla kudy kam, ale nasadila jsem sebevědomý výraz a dělala, že vím. Paní celá šťastná a natěšená dobíhá za mnou a myslí na to, jak si za chvíli ke kávě dá diabetické piškoty bez příchutě. Asi mňamka. Přicházím k piškotům, paní kilometr za mnou a já stále nevím, kde ty zatracený piškoty najít! „Máte je?“ Nemám. „Vy jste hodná, že na mě čekáte. Já už jsem trochu starší…“ Stojím, nevím, a paní mě má stále za spásu! „Jakýpak stará?! Vždyť jste mladá!“ Paní se směje a nevnímá tak, že zmateně hledám její přání. Mám to! „Tak kolik jich chcete?“ Paní se dobelhá, vyndá si brýle z kabelky, podívá se na cenu, podívá se na mě, opět se podívá na cenu, a odvětí: „Ty jsou moc drahý.“ Jistěže jsou, vždyť jsou pro diabetiky! Zahihňám se, jako by mi vůbec nevadilo, že jsem tu stresovou situaci podstoupila zbytečně… Pokračuji v práci.

„Dobrý den, na jaké kyselé okurky to máte slevu?“ Nahodím zkušený výraz a opět vyrážím do toho nekonečného labyrintu s nejrůznějším zbožím – a hlavně nejrůznějším umístěním! Regál nalezen! Pěkně, Naty!

„Naty, řekni mi, jak je možný, že se chodí ptát jen tebe? Za mnou dnes nikdo nepřišel…“ Jo, to bych taky ráda věděla! Vždyť nejsem nijak extrémně sympatická!

Podtrženo, sečteno, máte-li tričko s nápisem „Jsem tu pro Vás!“, slogan opravdu platí… A u některých jedinců dvakrát tolik!

*Tento text není nijak nenávistný vůči postarším lidem a lidem obecně! U psaní jsem se dost nasmála, když jsem na oné situace vzpomínala… Bez smajlíků se dá text těžce chápat, že ano? Kdo mě zná, ví.

**Tento text zároveň není žádnou reklamou pro onu prodejnu. Pokud myslíte, že víte, o jakou prodejnu se jedná, urychleně na ni zapomeňte. Ještě by si mě našli… 

Byeeeeeeeeeeee

Líbil se vám článek? :)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *